Rock And Roll Forever


Rock And Roll	Festivaly	Fotografie	Slovník	Links	News
				Poslední doplnění: 23. litopadu 2001

32. Jazz & Heritage Festival New Orleans - 2001	31. Jazz & Heritage Festival New Orleans - 2000

32. Jazz & Heritage Festival New Orleans Festival se konal ve dnech od 27. dubna do 6. května, ve dvou víkendech v areálu, který je normálně určen pro dostihové závody. Je to poměrně nedaleko centra New Orleansu, dobře položeno. Vlastní festival má sedm dní pátek, sobota, neděle – první víkend a čtvrtek, pátek, sobota, neděle – druhý, prodloužený víkend. Mezitím je ovšem v New Orleansu a to především ve Francouzské čtvrti spousta klubových i koncertních vystoupení s festivalem spjatých.
Moje americká statistika říká, že to byla má devátá návštěva Spojených států, sedmá návštěva New Orleansu a šestá návštěva festivalu. Festival je takovou koncentrací americké hudby všech směrů, že jet jinam za hudbou se mi jeví jako zbytečné. Hudebních festivalů v Americe je spousta, tento je ovšem největší a to nejenom z amerického pohledu, ale i z celosvětového. Dal jsem si práci a spočítal jsem to přesně, v sedmi festivalových dnech vystupovalo 461 zpěváků, skupin, orchestrů a to vesměs prvotřídní muziky. Žánry byly: tradiční jazz, který byl letos vzhledem k Armstrongovu výročí silně obsazen, současný jazz, blues, rhythm&blues, rock, rock&roll, country, cajun a zydeco. Žánry se nesmí brát tak zcela přísně, řada skupin se těmito žánry prolíná. Napadlo mě, že když bych pominul některé hudební směry, na které opravdu nemám sluch, nejméně celý rok bych mohl chodit každý den na koncert jiné skupiny než bych všechny účastníky festivalu osobně slyšel. Myslím si, že bohužel značná část hudebního spektra je pro českého posluchače naprosto neznámá, některé věci zná opravdu jenom pár odborníků nebo specialistů a je to veliká škoda. Když uvážím, že v současné době v České Republice je nejprodávanější skupina Těžkej Pokondr….. Festivalu letos jako obyčejně velmi přálo počasí a to dokonce v tom smyslu, že nebyla velká vedra, která pobyt na přímém slunci činí dosti náročným. Bylo neobyčejně příjemně, teploty byly 70 – 80 stupňů Fahrenheita což je 21 – 27 stupňů Celsia. Za celý festival nezapršelo (ze šesti navštívených ročníků jsem zažil jenom jeden deštivý, ale to pořádně, to jsme skutečně chodili obaleni bahnem a pohybovali se v bažině).
Pobyt na festivalu je časově a hlavně finančně hodně náročný, takže vždy absolvuji jednu část, letos jsem navštívil první víkend a potom čtvrtek z druhého víkendu. Pořadatelé sami zdůrazňují, že se snaží vyváženě umělce obsazovat do obou víkendů. Celkem jsem zhlédl 35 koncertů, viděl jsem 13 nových zpěváků, které jsem ještě neměl možnost nikdy zhlédnout a samozřejmě mě spousta dobré muziky utekla, ale to se časově nedá stihnout.
Pro mě festivalová vystoupení začala koncertem Jeremy Lyonse & the Deltabilly Boys, což je jednak klasická country-hillbilly a dále rockabilly. Tuto skupinu jsem navštívil mimo festival ještě v Margaritaville klubu, který je jejich pravidelným koncertním místem. Jedná se o tříčlennou bělošskou skupinu vynikající instrumentální úrovně. Obsazení kytara, klasická basa, bicí. Klasikem New Orleanského rhythm&blues, který ovlivnil i první vlnu rock&rollu je Clarence “Frogman“ Henry. Vidím ho každý rok, je stále stejný, toho kdo má tento styl rád nikdy nezklame a jeho největším hitem nadále je a bude “But I Do“. Novinkou byl pro mě Doug Kershaw, který je charakterizovaný jako cajunová verze Nicola Paganiniho. Klasický cajun, hudba plná radosti a pohody. Pravděpodobně vrcholem prvního festivalového dne bylo vystoupení B.B. Kinga, 75 ti letého veterána blues z Memphisu. Nikdy nezklame, jeho vystoupení bylo skvělé, více jak hodinové. B.B. King letos celé vystoupení seděl, ale jeho vystoupení neztratila na přitažlivosti. Jen na okraj - B.B. King již třikrát navštívil Českou republiku, dvakrát jsem ho viděl v Praze, loni, když byl v Šumperku, jsem byl bohužel v zahraničí. Na závěr prvního dne jsem měl těžké dilema, zda navštívit soulovou hvězdu 70. let Al Greena a nebo Clarence “Gatemouth“ Browna, texaské blues skvělé úrovně. Nakonec zvítězil Clarence “Gatemouth“ Brown, byl opět skvělý. Má vynikajícího, nesmírně tlustého, ale nesmírné dobrého bílého saxofonistu. Hraje na kytaru, housle a trošku mě začíná připomínat Ray Charlese, protože umí opravdu všechno. Country, jazz, blues. Clarence Browna jsem viděl ještě jednou v Tower Records, kde se prezentoval, byl doprovázen vynikajícím klávesistou Joe Krownem. Hrál na kytaru, na housle a také zahrál rock&roll, který uvedl slovy: “A nyní vám zahraji rock&roll z doby, kdy ještě rock&roll byl skutečně rock&roll“. Clarence Brown je ročník 1924, takže jeho hudební kariéra se zřejmě chýlí ke konci, vidět každé jeho vystoupení je tedy dvojnásob cenné. Základním stylem jeho hudby j e txaské blues.
Večer jsem navštívil klub Maple Leaf, který je umístěn mimo Francouzskou čtvrť, kde vystupoval mě dobře známý Rockin´ Dopsie, Jr., který hraje zydeco. Zdá se mi, že Rockin´ Dopsie svoji hudbu stále přitvrďuje a stylu zydeco se vzdaluje, spíš se blíží nějakému provedení Jamese Browna. Upřímně řečeno jak jsem před několika lety byl z Rockin´Dopsie nadšený, letos příliš mnoho ne. Jistě na to mělo vliv i to, že ten klub byl nesmírně maličký, velmi přecpaný a decibely byly asi nad můj práh únosnosti. Sobota příští den festivalu přinesla tyto zpěváky:Waylon Thibodeaux – tradiční cajun, písně “Jambalaya “ apod., velice sympatická muzika. Zkusil jsem bluesmanna Larry Garnera, což bylo dobré blues, ale nic mimořádného. Styl funky jsem objevil před lety až v New Orleansu a přestože se vymyká z mého zaměření, v provedení některých zpěváků je to hudba velmi sympatická. Ke špičkám patří Jon Cleary, původem britský klavírista usazený v New Orleansu. Hlavní bod festivalového dne byl Frankie Ford, známý od roku 1959 skladbou “Sea Cruise“.
V neděli jsem shlédl opět po několikáté skupinu Dixie Cups, trošku komerce, ale jinak velmi příjemná připomínka starých hitů z počátku 60. let, písničky, které byly populární kdysi i u nás. Country muzika byla letos, když pominu cajun a zydeco, které si Lousiana přivlastňuje jako svoji muziku, poměrně málo zastoupena. Jednou ze sympatických zpěvaček byla kytaristka a zpěvačka Kim Carson, klasická country, viděl jsem ji následně i v Lousiana Music Factory, kdy jsem s ní hovořil a říkala mi, že bude mít turné po Evropě. V něděli jsem se ovšem hlavně těšil na jiné vystoupení a to Amy & the Hank Sinatras, skupina, která dle názvu dělá od Hanka Williamse po Franka Sinatru všechno, ovšem v praxi dělá rhythm&blues, rock&roll, rockabilly. Vydala dvě CD. Amy byla letos skutečně ve formě a hlavně má vynikající kapelu v čele s klávesistou Joe Krownem. Vystoupení bylo velmi dobré, přijaté obecenstvem velice pozitivně. Amy jsem potom ještě viděl ve čtvrtek v novém klubu na Decatur Street, Ambassador Club, kde jsem s ní i několikrát hovořil a udělal jsem několik fotografií. Klubové vystoupení bylo ještě více zaměřeno na rockabilly, boogie, rock&roll, byl jsem nadšen. Amy se mi svěřila, že by velmi ráda absolvovala turné po Evropě, přislíbil jsem určitou pomoc a již jsem zkusil kontakt s jedním promotérem z Mnichova, pokud se to podaří a dojde k tomu, budu vás informovat. Dalším vrcholem neděle i celého festivalu bylo vystoupení Marcia Ball. Marcia Ball, kterou jsem letos objevil, jsem nakonec viděl celkem čtyřikrát (mimo festival i v Lousiana Music Factory, na Piano Night, o které se ještě zmíním a ve Storyville Clubu na Bourbon Street). Henry Butler, slepý pianista předvedl vysoký standard rhythm&blues. Jako zajímavost uvádím, že je vynikajícím fotografem, což je skutečnost, jak to dělá, nevím.
Van Morrison vystupoval mimo rámec festivalu i na koncertě s B.B. Kingem a Gay Lindou Lewisovou. Tento koncert jsem neviděl, byl vyprodaný. Na samotném festivalu mě mimořádně nenadchl, nemyslím, že by přivezl do Ameriky něco nového. Musím ovšem konstatovat, že měl velikou návštěvu. Pondělí, úterý, středa byla třídenní přestávka mezi dvěma festivalovými víkendy. V klubech a v koncertních sálech ovšem vystoupení umělců fungují naplno.V Lousiana Music Factory, což je obchod s deskami, kazetami a hudebninami na Decatur Street, vystoupila Kim Carson, countryová umělkyně. Odpoledně jsem viděl podruhé v Lousiana Music Factory Marciu Ball, koupil jsem si od ní její CD a nechal si je podepsat. V podvečer jsem vyrazil na 13th Piano Night, kterou organizuje Eddie Bo. Festival pianistů převážně rhythm&bluesového stylu, tedy hudby, kterou je New Orleans tak proslulý. Eddie Bo, Jon Cleary, Joe Krown, Reggie Hall, Marcia Ball, Dr. John, Allen Toussaint a další. Legendy, obrovské postavy rhythm&blues, rock&rollu, funky atd. Piano Night začínala v šest hodin večer, končila ve dvě hodiny. Musím konstatovat, že to bylo poněkud únavné. Hodinu a půl jsme stáli ve frontě. Američané jsou skutečně vynikající v ukázněnosti při stání ve frontách na lístky. Koupil jsem si dražší lístek, v ceně byl zahrnutý i bufet. Bufet byl sice velmi dobrý, ale absolvoval jsem další velmi dlouhou frontu na bufet v galerii (podávala se Jambalaya, Crawfish Ettouffee, Shrimps Creole, Muffaleta atd.). Na zahradě byla další obrovská fronta na barbecue, kterou jsem nechtěl absolvovat abych také něco slyšel. Šel jsem až na závěr, zbyly na mě jakási křidýlka, snad z krůty. Večer komentoval celkem zajímavý člověk, který byl velmi podobný Valtru Komárkovi. Přestože všude visely cedulky, “žádné džíny, žádná trička, žádné tenisky“, tak vystupoval v trenýrkách, tričku a teniskách a jednak značně huhňal a jednak mluvil od věci a o ničem. Přiznám, že jsem byl stejně jako ostatní během tohoto maratonu již značně unaven na zpáteční cestě jsem se stavil v Howlin Wolf klubu a navštívil jsem i klasika blues Bryana Lee na Bourbon Street. V úterý jsem v Lousiana Music Factory shlédl skupinu Grandsons of Pioners, velice dobrý rock&roll a skvělá saxofonová sekce. Ve středu jsem ve Storyville klubu na Bourbon Street navštívil 53. výroční Party k založení Storyville klubu. Vystoupil Jimmy La Rocca´s Original Dixieland Jazz Band a Leroy Jones Quintet, čtyřhodinový koncert, velmi pěkný, velmi příjemný, příjemné posezení u lahvičky Chardonnaye. Ve čtvrtek začal první den druhého festivalového víkendu, pro mě ten poslední. Navštívil jsem v Tower vystouení Clarence “Gatemouth“ Browna a koupil jsem si s ním CD, které mi podepsal. Na festivalu byla vynikající Lucinda Williamsová, country rock, velmi dobré. Považoval jsem za svou povinnost navštívit J.J. Jazzmen of the Czech Republic, což jsou pánové z Prahy, kapela, která dělá Armstrongův repertoár. Tyto pány znám i z brněnských jazz klubů. Pan Jirucha je velmi dobrým interpretem zpěvu Louise Armstronga, takže se to pro letošní festival velmi hodilo. Musím konstatovat, že měli velmi slušný hlas a někteří mí známí, stálí návštěvníci festivalu mě zdůrazňovali,( protože věděli, že jsem také Čech), spokojenost s jejich koncertem. Navštívil jsem dále koncert Little Queenie, který mě příliš nenadchl a závěrem festivalu pro mě byl koncert kombinovaných kapel Li´l Band O´ Gold k tomu Steve Riley od Mamou Playboys na harmoniku a sólový kytarista C.C. Adcock. Vynikající muzika. Večer jsem ještě navštívil Marvu Wright a Marciu Ball ve Storyville Clubu na Bourbon Street a po půlnoci ještě Amy Adams v Ambassador klubu na Decatur Street. Hudební den naplno, šel jsem spát asi o pěti ráno. Bohužel v pátek jsem již musel odletět. Letošní ročník byl ve znamení Stého výročí narození Louise Armstronga. V prodeji byla jeho kompletní discografie, v místě festivalu byla výstava Louise Armstronga, promítaly se různé filmy, četl jsem o akci Louis Armstrong ve filharmonii apod. Větší byl i podíl tradičního jazzu na festivalu než je obvyklé. S Armstrongovým narozením je to zajímavé. Armstrongovo narození bude oficiálně slaveno 4. srpna 2001, byl posmrtně objeven jeho křestní list, ale sám Armstrong prohlašuje ve své biografii, že se narodil 4. července 1900.
New Orleans skýtá mimo hudbu ještě mnoho možností, zábavy a poznání. Je možno si zakoupit trojlístek na návštěvu zoologické zahrady, IMAX – multirozměrného kina a druhého největšího světového podmořského akvária. Akvárium skutečně stojí za to, viděl jsem ho několikrát, zoologická se mi jevila spíše průměrná. V turistických zajímavostech se dále uvádí tramvaj, což pro Evropana nebude příliš mimořádné. Dále projížďka Zahradní čtvrtí, (což je vlastně americká čtvrt postavená vedle francouzské čtvrti), když se anglosaští osadníci začali usazovat odděleně od původních francouzských přistěhovalců. Velmi zajímavé jsou všechny typy projížděk po bažinách a močálech a ramenech Mississippi s prohlídkou krokodýlů, želv, volavek, hadů atd. Samostatnou kapitolou je New Orleanská kuchyně, nebo vůbec lousianská kuchyně, která je prohlašována za jednu z nejlepších na světě. Rozhodně je velmi zajímavá, podstatnou část tvoří plody moře. Jsou to především ústřice, shrimpy, crawfishe atd. Seafood tvoří základ potravy, kterou se vždy u New Orleansu živím. Je to čerstvé a relativně levné. Letos se mi přes velké časové zatížení podařilo navštívit Muzeum občanské války, které je zajímavé, trochu smutné. Nostalgie nad prohranou a pravděpodobně zbytečnou občanskou válkou. Pro Evropana úsměvná příhoda se mi stala při návštěvě tohoto muzea. Při návštěvě obdrží každý návštěvník malý letáček se základními informacemi. Otázky “odkud jste“ jsou neobyčejně časté. Když jsem řekl, že jsem Čech, ptal se mě pán, jestli je Maďarsko blízko, když jsem řekl, že ano, obdržel jsem letáček v maďarštině. Pán to myslel zcela vážně, pro našince je to úsměvná příhoda. Tento letáček v maďarštině zde nějaký spolek Maďarů přeložil, tak jsem přislíbil, že přeložím tento letáček do češtiny. Ne z maďarštiny ale z angličtiny ovšem. Navštívíte-li tedy někdo v budoucnu Muzeum občanské války v New Orleansu, žádejte leták v češtině. Dále jsem ve volnějším čase navštívil Muzeum dne D, Muzeum invaze. Každému, kdo se zajímá o druhou světovou válku nebo vůbec o historii, ho velmi doporučuji je uděláno vynikajícím audiovizuálním způsobem, je to doslova napínavá záležitost.
V době mého pobytu byl celý New Orleans polepen letáčky s fotografií jedenáctileté dívky, která se ztratila. Během festivalu byla dívky šťastně nalezena, vrátila se domů a Irma Thomas z podia festivalu děkovala Bohu, že vyslyšel modlitby za záchranu. Byla držena nějakým zvrhlíkem v chatě někde v bažinách. Ihned spousta dobrovolníků se vrhla a začala hledat místo únosu. V novinách jsou samozřejmě zveřejňovány i zločiny, po této stránce na tom není New Orleans nejlépe. Jako zajímavost se mi jeví, že jsou také zveřejňováni opilci za volantem a to s místem přestupku, i jejich adresa.. Přestože se New Orleans během festivalu baví velmi nevázaně, je konzumace alkoholu i vstup do lokálu kontrolován a zažil jsem několikrát, že se mladíci prokazují legitimací. Alkohol i vstup do lokálu je povolen až od 21 let. Lidé jsou na festivalu velmi přátelští, zdraví se úsměvem, pokývnutím hlavy. V davu před podiem se běžně mezi lidmi rozdává pivo, komukoliv s kým se prohodí třeba jen několik slov. Moje oblíbená restaurace na rohu Bourbon Street je Felix´s Oysters Bar, kam jsem chodil především na ústřice, seafood salát a crawfishe. Dva večery po sobě se mi stalo, že mi zde lidé, s kterými jsem na baru prohodil pouze několik vět, zaplatili “nenápadně“ večeři. Jednou to byla večeře docela objemná, asi za 40 dolarů. Personál se tomu smál a když jsem přišel třetí večer, usedl jsem, objednal si a řekl jsem : “To jsem zvědav, kdopak mi dneska zase koupí večeři“, tak se váleli smíchy. Pravdou je, že jsem měl příležitost jednomu pánovi, jménem Gary z Chicaga, večeři oplatit. Velkorysost, srdečnost a přátelskost na festivalu panuje. Když jsem se ale o tom bavil s jednou rodinou z Philadelphie, řekli mi, ať si rozhodně nemyslím, že je tomu tak v celé Americe (nemyslím si to). Řekli mi zajímavou myšlenku, že na festival jezdí ti nejlepší Američané, protože jsou to ti lidé, kteří mají rádi muziku.
Festival měl v první polovině rekordní návštěvu 219 tisíc o druhé polovině nemám ještě zprávu, pravděpodobně bude návštěva činit cca půl milionu lidí. Návštěva neustále rok od roku stoupá. Evropanů je zde spousta. Němců, Holanďanů, Angličanů, potkal jsem i Maďary. Kromě české jazzové kapely jsem žádné Čechy nepotkal.
Na pokoji je dneska možnost připojit se na internet, také jsem několikrát z bussiness centra mailoval domů. Vše samozřejmě za poplatek, zajímavé bylo, při návratu zpět jsem na letišti v Cinncinati objevil oddělení, kde je použití internetu a mailu zcela zdarma.
Výhodou festivalu je, že se obejdete bez auta. Jako dopravu na festival nebo do vzdálenějších klubu jsem používal shuttle nebo taxíky. Taxikáři jsou velmi přátelští, naprosto nešidí, vyžadují ovšem spropitné. Zajímavostí je, že ve státě Lousiana je zákon z taxíku vystupovat k chodníku, tedy nikoliv vyhláška, je to zákon a porušovat zákon v Americe se naprosto nemusí vyplatit.
Kromě toho, že moje zavazadla pří návratu domů zůstala v Paříži a obdržel jsem je až o den později, nedošlo k žádné nepříjemnosti. Bylo to krásně strávených deset dní a těším se, že se mi příští ročník opět podaří navštívit. (Co člověk opravdu chce se vždycky podaří).
Rock&Roll forever.	Zdeněk Ohaňka V Brně dne 28.5.2001